Komedie o pěti dějstvích a doslovu je nejslavnějším dílem George'e Bernarda Shaw. Odehrává se v měšťáckém prostředí soudobého Londýna počátkem 20. století. Autor se inspiroval příběhem z antické mytologie, který zpracoval o video ve svém díle Proměna. kde se kyperský sochař Pygmalion zamiloje do sochy nádherné dívenky, kterou vytvořil ze slonové kosti.
Pygmalion uprosí bohyni Afroditu a ta dívence vdechne život a řeč, aby sochařovu lásku opětovala. Všeho vědí lé je Pygmalionem profesor fonetiky Henry Higgins, starý mládenec, hrubý, arrogantní, citově zakrnělý, který nerozumí ženám a vidí v nich jen služebnice. A místo sochy zde máme pouliční květinářku Lízu, spontánní a vzpůrnou.
Hlavním tématem hry je emancipace žen, tedy postavení žen ve společnosti. Zde se mu stala stoprocentně inspirací i jeho žena Charlotta, politická aktivistka, oddaná bojovnice za ženská práva. Lízyna proměna v kultivovanou dívku není jen výsledkem Higginsova snažení, ale také vlivem prostředí, ve kterém se začne pohybovat.
Líza se naučí sebeúctě a získá dostatek možností a síly na to, aby řídila svůj vlastní život. Získává sebevědomí. Autor poukazuje i na rozdíly mezi společenskými vrstvami a pohyby mezi nimi, protože finanční situace není to jediné, co je rozlišuje. Šil se zabývá otázkou lidské důstojnosti.
Kritizuje špatné lidské vlastnosti, jako jsou předsudky, přetvářky a falež. Zkrátka nestačí jen dobře artikulovat, je zapotřebí být i dobrým člověkem. Odhaluje velkou propást mezi hlavními postavami, vzdělaný profesor a chudá květinářka.
Využívá k tomu ve velkém právě jejich odlišnou mluvu, výslovnost, intonaci, afekt. Zároveň ale poukazuje na to, že člověk z nižší vrstvy se může čemukoliv naučit a tak se vyrovnat lidem z vyšší vrstvy. a znovu zopakuji, že vliv prostředí hraje velkou roli.
Zkrátka ve vyšší společnosti se nemůžete chovat jako burán. Jinak se Šosnažil utéct v romantické záplece, i když se vztah Lízy a Hygience nabízel, konec nechal otevřený. Po prvním uvedení hry mu ale došlo, že lidé zápletku chápou příliš sentimentálně a tak dopsal v roce 1916 i epilog, doslov. kde si Líza uvědomí, že nemůže zůstat u Higince a z trucu oznamuje, že si vezme Freddyho a bude ho živit.
Že si podá inzerát, že se vyučila u Higince z květinářky na vévodkyni a že z každé ženy takovou vévodkyni udělá za půl roku taky. Higince je velmi naštvaný. Líza se loučí a vydává se na svatbu svého odsedu Lidla, původně popeláře a alkoholika, ze kterého se stane v průběhu děj milionář. Závěrem dostává Higgins záchvat smíchu.
No zkrátka ze svého ega nepoleví. Na YouTube najdete film z roku 1938, který je věrnou kopií své předlohy a k popularitě hry přispěla i muzikálová verze My Fair Lady z roku 1956. No a na závěr si přečteme úryvek z knížky. Koukejte mi ukázat, co jste si o mě napsal. Muž otevře svůj zápisník a drží ho rovnou před nosem. Co je to?
Tohle není pořádný písmo. Tohle já nepřečtu. Muž se zápisníkem je na to odpoví.
Ale já ano. Čte a přesně reprodukuje její výslovnost. Nemrčte se, paj ředitel. A kupte si od chryj holky kytku. A možná poslední informace.
V české divadelní verzi. Bylo využito brněnského nářečí, které mělo být ekvivalentem špatně artikulované angličtiny Lise v originále. Jeho romány neměly moc velký úspěch.
Našel se až v dramatické tvorbě, kde uplatnil svůj kritický a ironický talent a dnes je považován za zakladatele moderního anglického dramatu. Hned po Shakespeareovi je považován za druhého nejvýznamnějšího dramatika Anglie. Na kontě má desítky divadelních her a stal se nositelem Nobelovy ceny za literaturu.
Pocházel z chudé irské protestantské rodiny a od patnácti let se musel živit sám. Začínal psaním článku o hudbě, zajímal se a účastnil se spousty různých filozofických a politických akcí. Zaujal ho reformní socialismus, dokonce založil tzv. fabianskou společnost. Členové propagovali socialismus, ale odmítali násilí a Marxovi myšlenky.
Chtěli porazit kapitalismus pomocí reformem a parlamentní cestou. Jeho politická aktivita byla celkově neúspěšná. Sklidil kritiku i za návštěvu sovětského svazu a za svůj nekritický obdiv Stalina.
Šil se proslavil jako hudební, výtvarní a později i jako literární a divadelní kritik. Jeho debitem byla hra domy pana Sartoria a dalšími hry jsou například Muž budoucnosti, což je hra o touze pomoci a válečném úspěchu, nebo Cezar a Kleopatra. Tato hra je zase parodii Shakespeareova pojetí Velké lásky. Celkově jeho tvorba vtipná, satirická, ostrá, ber si na paškál společnost a svou dobu své hry tvoří podle své koncepce sociálně diskuzní komedie, kde využívá dramatickou debatu a náhle nečekané zvraty v ději.
A právě ty jsou časté i v Pygmalionu. Je to krásně vidět i ve filmovém zpracování, který jsem zmiňovala. Jeho díla byla na svou dobu pokroková, nebál se kritizovat společnost a nebál se témat, která byla tabu.
Jeho život provázelo manželství bez dětí a po smrti manželky ztratil zájem o vlastní život. Zemřel o 7 let později v krásném věku 94 let.