Naše slunce je pouze jednou z miliard hvězd v galaxii Mléčné dráhy. A naše galaxie je jednou ze stovek miliard, možná i bilionu galaxií ve vesmíru, jak ho známe dnes. Díky Hubblevu kosmickému teleskopu se můžeme podívat i do minulosti. Dopřát si vzrušující výhled možná až téměř k samotnému velkému třesku. Všude je množství svítících, skvrn zhluků bodů, miliarda hvězd tady, bilion hvězd tam.
Chcete-li zjistit, kde je naše místo ve vesmíru? Vzhledněte a dívejte se daleko, daleko, až do království dalekých cizích galaxií. Kustory uvádí tajemný vesmír cizí galaxie.
Náš vesmír je ve znamení pohybu, rozpínání, světla a temnoty. Předpokládáme, že náš vesmír je starý 13,6 miliard let. A pro srovnání, Zemi a sluneční soustavěji něco přes 4 miliardy let. Takže vesmír je vlastně jenom přibližně třikrát starší než Země. Vzdálené hvězdy drží pohromadě i přes obrovské vzdálenosti v mezihvězdném prostoru pevný stisk gravitace.
Tyto hvězdy už po miliardy let vytvářejí galaxie. Galaxie je souborem stovek miliard hvězd a tyto hvězdy jsou od sebe velice daleko a v žádném případě se nedotýkají, jako by se někdy mohlo zdát. Jsou od sebe opravdu nesmírně daleko.
Na galaxii... Jich mě fascinuje, jak jsou obrovské. Jsou to úplná monstra. Kdyby slunce měla velikost tečky na papíře, třeba tečky nad i, měla by naše galaxie velikost spojených států.
Jsou opravdu obrovské. Astronomové vždycky věděli, že na zhlucích hevězd a prachu, které pozorovali na noční obloze, je něco zvláštního. Toto je naše galaxie. Bílá šmouha, kterou nazvali Mlečná dráha. Ten světelný pruh, na který se díváte, je světlem tisíců a statisíců hvězd, které okem jednotlivě neuvidíte, a kterému dali jméno Řekové.
Zdálo se jim, že vypadá jako Mlečná Řeka, a proto ho nazvali Mlečná dráha. V naší galaxii je 100 miliard hvězd a v pozorovatelném vesmíru je 100 miliard galaxín. Ve vesmíru je více hvězd než zrnek písku na všech plážích světa.
Představíte-li si, že by galaxie měla velikost hokejového puku, pak by jednotlivé galaxie byly od sebe vzdáleny přibližně tak, jak tady vidíte. Jeden puk je tady, druhý tam. Takhle nějak to s galaxiemi vypadá ve vesmíru. Na snímcích z Hubbleva teleskopu vidíme celou řadu cizích galaxií.
Galaxii Sombrero známou také jako M104. Tato galaxie, která je jednou z největších v obhřím z hluku galaxií, má skoro 800 miliardkrát větší hmotnost než naše Slunce. Ve srovnání s mléčnou dráhou má Sombrero mnohem výraznější středovou výduť a široký prstenec prachu.
Tento záběr galaxie Sombrero je také typickým příkladem toho, co dokáže spolupráce tří nejlepších světových teleskopů. Observatoř Chandra. Sníma obrazy tvrdého rengenového záření vydávaného galaxií Sombrero.
Hubbleův kosmický teleskop. Zachycuje viditelné světlo, které po mnoha milionech světelných let dorazilo k Zemi. A Spitzerův kosmický teleskop, který zachycuje jeho infračervenou verzi a sleduje teplotní rysy galaxie Sombrero.
Tyto tři záběry dohromady nám přináší fantastický a nezapomenutelný pohled na galaxii, která je od nás vzdálena 28 milionů světelných let. M51. Vírová galaxie. Její spirální ramena kroutící se jako cukrová vata.
Střed výrové Galasie je tak namačkaný hvězdami, že žít na některé z jejich planet by znamenalo žít dnem i nocí pod zářící oblohou. Kentaurus A Galaxie, která vysílá neobyčejné množství rádiových vln. Můžeme si ji představit jako mezihvězdný vysílač, vysílející signál do vesmíru celý den, a to každý den. Je nejbližší z takzvaných aktivních galaxií, tedy galaxií, jejichž jádra vyzařují extrémní množství energie. Toto je Hubblevo ultrahluboké pole.
Snímek složený z údajů Hubbleva teleskopu, který nám ukazuje, jak nesmírně rozlehlým prostorem vesmír skutečně je. A také to, že rozhodně není prázdný. Díváme-li si hluboké pole, hluboko do vesmíru, díváme se také daleko do minulosti.
Sledujeme galaxie kosmickým časem naspátek, do doby, kdy byly ještě velice mladé. Když měly za sebou jen pár procent svého dnešního věku, Hubblevo ultrahluboké pole je skutečně něco jako tunel časem. ukazuje nám, jak se galaxie ve vesmíru rozvíjely. Díváme se na galaxie, které tu byly dávno před námi, před naší sluneční soustavou, před naší zemí.
Země je 4 miliardy let stará. Tady vidíme, jaké byly galaxie, které jsou staré 13 miliard let. Jejich světlo je tedy starší, než je naše země. Andromeda nám, nejbližší velká galaxie, je od nás vzdálená 2 miliony světelních let. Tedy světlu z galaxie Andromeda trvá 2 miliony let, než se dostane sem.
Proto, když se na ní díváme, vidíme ji tak, jak vypadala před dvěma miliony let, a to je ještě poměrně blízká galaxie. Díváme-li se dál do vesmíru, díváme se také dál do historie. Chcete-li si o tom utvořit jasnější obrázek, navštivte s námi jedno z nejpůsobivějších míst na Zemi. Velkolepý Grand Canyon.
Čím hlouběji se díváme, tím starší vrstvy vidíme a můžeme se z ní hodně poučit o tehdejších podmínkách. Sledujeme tu tedy geologickou historii zpátky časem a vidíme, jak to na Zemi vypadalo před stovkami milionů let. Podobně tak i astronomové se snaží dohlédnout co nejdál od Země a důkladně tak proskoumat evoluci, evoluci ve smíru.
Astronomové si už před mnoha staletími všimli, že galaxie mají různý tvar a velikost. Dvěma základními typy galaxií jsou spirální galaxie, jako je naše Mlečná dráha, která má spirální ramena a plochý disk, a potom eliptické galaxie, které mají sférický nebo eliptický tvar a nemají spirální ramena. Spirální galaxie obsahují množství plynu a mezihvězdného prachu, ze kterého se tvoří nové hvězdy, zatímco hvězdy eliptických galaxií se zřejmě vytvořily už dávno. neobsahují tolik plynu a prachu a proto teď hvězdy netvoří.
Potom existují ještě nepravidlné hvězdy. vydelné galaxie, které většinou obsahují spoustu plynu a prachu, ale netvoří spirálu. Vysledovat tyto vzdálené zhluky hvězd je snadnější, pokud astronomové hledají plápolající, vybuchující majáky, které je možné najít poblíž středu mnohých z nich.
V mnohých galaxiích být divoká a nevyspytatelná srdce. Obrovské množství energie, které vydávají, překoná veškerou energii všech hvězd v galaxii. Říká se jim aktivní galaktická jádra. Při pohledu na některé z... Galaxií vidíme, že mají ve svém středu jakési silné motory, které vydávají neuvěřitelné množství světla.
Víme, že jsou nesmírně daleko, a přesto vidíme jejich světlo naprosto dřetelně, což znamená, že toto jádro musí každou vteřinu vydávat obrovské množství energie. Mezi nejagresivnější a nejsilnější aktivní galaktická jádra patří té úplné úkazy zvané kvasary. Když se díváme na kvasary, kvazistelární objekty, zjistíme, že jsou nesmírně daleko a přesto jsou některé z nich velice jasné.
Ty nejasnější jsou přibližně bilionkrát jasnější než je slunce. Velkolepé proudění elektromagnetické energie je jasné záře osvětlující oblohu celé miliardy kilometrů. Tyto zdroje vysoké energie nám dokazují, jak silně dokáže vesmír zářit.
Samotný kvasar může být jasnější než celá galaxie. A když se podíváme například na tento snímek kvasaru 3C273, pořízený Hubblevým teleskopem, zjistíme, že po stranách tryská obrovský prout materiálu, skoro velikosti samotné galaxie. Tato aktivní galaktika jádra jsou skutečně velice zvláštní. Jak nám aktivní galaktická jádra dokazují, vesmír je divoké místo. A jak brzy uvidíme, právě se schyluje k obrovské srážce.
A to přímo nad naším vlastním domem. Vyníkem je trpasličí galaxie ze souhvězdí Velkého psa. Jak už z názvu vyplývá, trpasličí galaxie jsou malé a proto také těžko objevitelné.
Trpasličí galaxie Velký pes míří přímo k mléčné dráze. Dvě galaxie, jejich střed je kvůli gravitaci nevyhnutelný. Když se malá galaxie příliš přiblíží k velké galaxii, slapové síly způsobí, že se natáhne a pokřiví. Gravitační přitažlivost větší galaxie tedy vlastně vytahuje a natahuje hvězdy z malé galaxie.
Takže všechny tyto galaxie, které jsme tady názorně rozestavili jako puky na ledě, by se začaly pohybovat vesmírem a navzájem se ovlivňovat. Každou chvíli narazí některá z nich do některé další. Když tomu dojde, galaxie se protáhne a zdeformuje.
Tyto puky jsou pevné, ale galaxie tvoří jednotlivé hvězdy a každá z nich pocituje přitažlivost všech ostatních a tak se pokřivují. Vznikají slapové chvosty a jakési obrovské cáry a moty na všech stranách. A tak se kdysi vzdálené hvězdy z cizí galaxie, zářící ve smírem miliony a miliardy kilometrů, mohou začít mísit s našimi hvězdami.
Ale proč se tato hvězdy začaly spojovat v galaxie? Proč se vesmírná hmota spojí do těchto velkolepých struktur? Chceme-li najít odpověď, musíme cestovat zpátky časem miliony a miliardy let nazpátek. Budeme cestovat dostatečně daleko, dostaneme se k momentu, kdy se hmot a prostor a čas stlačí a skoncentrují do nekonečného malého bodu.
Jde o gravitační singularitu, o nekonečné hustotě. Časový bod, v němž došlo ke gigantické explozi, tedy velkému třesku. Před dávnými časy nebyla hmota a energie, ze kterých vznikly cizí galaxie, nijak daleko. Všechno z čeho kdy vznikly cizí galaxie povstalo z gravitační singularepty, která se proslavila pod pojmem Velký třask. Když si v hlavě promítneme film o vzniku vesmíru, dostanete se nakonec k bodu nesmírné hustoty.
Když se vrátíte v čase dostatečně daleko, veškerá vesmírná hmota a energie budou v jednom místě a hustota bude nekonečná. Díky rozpínavosti vesmíru víme, že vesmír má svůj počátek v určitém čase. Ve chvíli, kdy došlo k velkému třesku, začaly se formovat zákony našeho vesmíru a hvězd.
Jedním z nejdůležitějších je zákon gravitační. Po velkém třesku se vesmír samozřejmě začal rozpínat, ale některé jeho části byly husčí než jiné. Ty husčí se začaly gravitačně smršťovat a vytvořili galaxie.
Plyné zhluky uvnitř těchto gravitačně se smršťujících oblaků vytvořili hvězdy, protože se gravitačně smršťovaly ještě silněji než okolní oblak plynu. Než se skutečně vytvořila první galaxie, trvalo to stovky milionů let. Nevíme, kdy přesně k tomu došlo. Jsme si jistí, že galaxie existovaly přibližně miliardu let po Velkém třesku.
Ty nejstarší objekty bych datoval do doby přibližně půl miliardy let po Velkém třesku, ale nezjistili jsme zatím přesně čas, kdy ještě najisto žádné galaxie neexistovaly. Abychom se dozvěděli něco o vzdálených galaxiích, musíme nejprve vyřešit řadu tajemství týkajících se naší mlečné dráhy a jejího místa ve vesmíru. Chceme-li propátrat uspořádání naší galaxie, nahrazíme na problém.
Můžeme ji sledovat pouze zevnitř. Kromě toho nám výhled blokuje prach a plyn, takže z našeho místa nijak zvlášť daleko nedohledneme, ať už se díváme kterýmkoliv směrem. Domníváme se, že Mlečná dráha je spirální galaxií s příčkou s průměrem přibližně 100 000 světelných let a rozměrem jádra přibližně 3000 světelných let. Většina galaxií ve vesmíru je menší.
Mlečná dráha a také mnoho cizích galaxií jsou něco jako města, která mají svá hustší centra a méně hustá předměstí. Pro spirální galaxie, jakou je i naše Mlečná dráha, to znamená, že takový výlet do předměstí se podobá jízdě po dálnici. Veškeré hvězdy v naší galaxii obíhají okolo jádra. Nacházíme si přibližně 30 tisíc světelných let od jádra a jeden oběh kolem jádra nám trvá asi 250 milionů let.
Všechny hvězdy mají svou oběžnou dráhu, všechny se pohybují. jak do této oblasti, tak také ven. Ale tato hustá vlna je tady pořád a tvoří spirální rameno.
Podobá se to momentu, kdy se na dálnici začne tvořit zácpa. Něco se stane, nějaká hvězda se zpomalí, dojde ke gravitační interakci a kvůli ní zpomalí i další hvězdy a najednou tu máte dopravní zácpu. Takže se zdá, že tato spirální ramena se v galaxiích tvoří velmi přirozeně. O dva a půl milionu světelných let dál výří hrozivý protěžek naší galaxie, který k ní vrhá ostražitý pohled. Je to taneční partner naší galaxie, náš největší soused a neporazitelný nepřítel.
Nazývá se M31. Ale spíše je znám pod názvem Galaxie v Andromédě. Andromeda má podobné rozměry jako Mlečná dráha, čili průměr asi 100 000 světelných let. Je to spirální galaxie. Její hvězdné uskupení je zřejmě o něco méně aktivní, ale jinak je podobná.
Andromeda je zřejmě také výsledkem splnutí několika menší galaxií, nebo galaxií, které byly ve vzájemné interakci. Díky jedné z těchto galaxií se v galaxii Andromeda vytvořilo dvojité jádro, což jsou dva obrovské zhluky hvězd v jejím středu. Tohoto našeho souseda s bilionem hvězd sledujeme ze Země už celá staletí. V perských textech z desátého století nacházíme zmínku o malém oblaku na obloze.
Tentokrát ovšem nikdo nemohl zjistit, že se jedná o galaxii vzdálenou 2,5 milionu světelných let. Je to ten nejvzdálenější objekt, který je ještě možno spatřit pouhým okem. Gravitace. Nejúčinnější síla ve vesmíru.
Síla, která mléčnou dráhu a Andromedu neustále přitahuje blíž a blíž. A jednou v daleké budoucnosti se tito dva spirální titáni srazí. Mlečná dráha a galaxie Andromeda, naše nejbližší sousední galaxie, se k sobě přibližují velice rychle, o několik set kilometrů každou vteřinu. Teď jsou od sebe ještě velice daleko, ale za pár miliard let doletí až k sobě a zdá se, že srážka je nevyhnutelná. Žádné hvězdy se zřejmě fyzicky nesrazí.
Mezi nimi je ohromné množství prostoru. Ale tato srážka bude mít na mlečnou dráhu obrovský dopad. Část bude vtažena do černé díry v jejím středu. Některé hvězdy se odtrhnou a odletí do vesmíru. Bude to velmi dramatické, změní se celá obloha.
Neustálý pohyb cizích galaxií. A časový rámec, o kterém hovoříme, to vše může být těžko pochopitelné. Andromeda je k mléčné dráze dost blízko na to, aby k sobě mohly být přitahovány gravitační silou.
Ale skoro všechny ostatní cizí galaxie se od nás naopak vzdalují. Jak známe ze zkušeností, všechno vybuchuje směrem z centra ven, jako bomba. Ale je střed ve smíru prázdný? Jsme na nějakém vnějším plášti galaxií, který se vzdaluje od původní exploze? Nikoli.
A to je úžasné. V našem vesmíru se prostor sám rozpíná. Každý kousiček prostoru, i tenhle mezi mými dlaněmi, se chce rozpínat.
Toto rozpínání poprvé odhaleno astronomem Edvinem Hubblem položilo základy skutečné moderní astronomie. Takže ve směre se rozpíná v prostoru a v čase. Rozpíná se pořád. Ukažme si to na příkladu těchto míčků navlečených na gumu, které spodobňují galaxie.
Když gumu natáhnu, tak se všechny galaxie od sebe začnou zdalovat. Vidíte to? Když se zaměříme například na tuhle, pak vidíme, že ty, které jsou od ní dál, se pohybují rychleji než ty, které jsou blíž.
Je to proto, že mezi touto a těmi vzdálenými je víc prostoru, než mezi touto a těm, co jsi. těmi, které jsou blíž. Je to šikovný model k pochopení Hubbleových pozorování.
Vlastně z něj vyplývá, že se v daném čase vzdálenější galaxie pohybují daleko rychleji než galaxie, které jsou blíž. Všimněte si také, že neexistuje galaxie, která by se mohla prohlásit za střed vesmíru. Z perspektivy této se samozřejmě všechny ostatní vzdalují, ale když si vezmete tuto, vidíme, že i od ní se všechny ostatní galaxie vzdalují. A tak je to z pohledu každé galaxie. Takto funguje ve vesmíru, který se rovnoměrně rozepíná.
Žádná galaxie není jeho skutečným středem. A to je dobré říct. Kdysi dávno se lidé domnívali, že Země je středem všeho, středem vesmíru, a že okolo ní obíhají planety a slunce, že jí hvězdy oběhnou jednou denně.
Pak jsme zjistili, že naše slunce je jen jednou z mnoha hvězd. a že se pohybuje vesmírem. Ale Hubblevi objevy nám ukázali nejen to, že naše planeta je jen jednou z mnoha planet a Slunce jednou z mnoha hvězd, ale také to, že i naše galaxie je pouze jednou z mnoha galaxií.
To, že jsme zjistili, že naše galaxie je jen jednou z mnoha, změnilo dokonale náš pohled na svět a na to, jaké je naše místo ve vesmíru. Takže, co je v našem galaktickém sousedství? Seznamte se se svými sousedy.
Jejiš skupina se neustále rozrůstá. Naše místní skupina galaxií je malým zhlukem necelých 40 galaxií. Nejdominantnějšími galaxiemi mezi nimi jsou Mlečná dráha a Andromeda M31. Galaxie v naší skupině jsou většinou malé, takzvaně trpasličí. Každá z těchto galaxií má ještě svůj soubor satelitních galaxií, které se nacházejí na jejich oběžné dráze a všechny tyto velké galaxie pocitují vliv hmoty a oběžné dráhy okolo nich.
Takže malé galaxie... krouží okolo těch velkých a velké galaxie krouží jedna okolo druhé. Je jich přibližně 30. A všechny, dá se říct, krouží okolo společného středu hmoty.
Nejznámější trpasličí členové naší galaktické skupiny jsou galaxie známé jako velký a malý Megalenův oblak. Podle vědců obíhají tato oblaka mléčnou dráhu díky slapovému působení naší galaxie. Účinky gravitace jsou samozřejmě oboustrané. Vědci se domnívají, že gravitační tah z těchto oblaků také zdeformoval části našeho galaktického disku.
Vědci, kteří proměřovali energie vycházející z hvězd malého a velkého Megelenova oblaku, se domývají, že jsou tyto hvězdy tvořeny jiným materiálem než naše galaxie. Tato oblaka obsahují více vodíku a helia než mléčná dráha, ale méně kovů. Domnívají se, že hvězdy v těchto oblacích jsou mladší. Gravitační tanec mezi megelanovými oblaky a mléčnou dráhou už zřejmě probíhá celé miliardy let.
Přímo ve středu mléčné dráhy však neustále probíhá jiná mnohem tajuplnější bitva. Jakmile se totiž vydáte do středu naší galaxie a prodere se skrze plyn, prach a starší hvězdy, narazíte na něco děsivého. Na místo, kde neplatí běžné zákony času ani prostoru. V srdci mléčné dráhy a zřejmě i dalších cizích galaxií číhá obrovská vyhladovělá bestie.
Bestie, které se nedá uniknout. V jádru naší galaxie je místo, kterému neunikne nikdo. Místo z něhož není návratu.
Superhmotná černá díra. Černá díra je extrémně hmotný a přitom velice malý astrofizikální objekt. Díky tomu je jeho gravitační pole natolik silné, že mu neunikne dokonce ani světlo. Černé díry se tvoří buď v okamžiku, kdy na konci svého života exploduje obří hvězda a jádro hvězdy se zhroutí do černé díry. Nebo existují superhmotné černé díry ve střede galaxií.
Jak obrovská černá díra asi je? Představte si naše Slunce jenže 4 milionkrát větší. Černé díry někdy spolknou celé hvězdy, čímž dojde k prudkým explozím. K explozím záření gamma. Aby objekt mohl vyzařovat gamma záření, musí mít alespoň miliardy nebo i biliony stupňů.
Teplota je tedy skutečně vysoká. V některých případech byly galaxie vzdálené i 10 miliard světelných let. Výbuchy gamma záření byly ale tak silné, že pokud byste měli dalekohled a dívali se ve správnou chvíli na správné místo na obloze, viděli byste jejich odejejch. Dalekohledem byste viděli, co se děje na opačném konci vesmíru.
10 miliard světelných let daleko. Fenomenální exploze. Takže, pokud existuje taková superhmotná černá díra ve středu mléčné dráhy, mohou podobné číhat i uvnitř cizích galaxií.
Z nejnovějších výzkumů vyplývá, že ve středech okolních galaxií se ukrývají skutečně obrovské černé díry, které jsou milionkrát i miliardkrát hmotnější, než je naše Slunce. Zdá se, že jde o zcela obvyklý galaktický jezd. Černé díry polikají hmotu. Domníváme se, že pouze méně než půl procenta našeho vesmíru je vytvořeno pozorovatelnou látkou, jako jsou hvězdy, planety, plyn a prach. Takže co to ostatní, co vzniklo jako následek velkého třesku?
Co tvoří cizí galaxie? Vědci se nyní přiklánějí k tomu, že se jedná o substanci nazvanou temná hmota. Temná hmota je něco fantastického. Víme, že existuje. Víme, že působí gravitačně.
Výborným důkazem existence temné hmoty jsou spirální galaxie, které se točí mnohem... než by se měly otáčet, což musí způsobovat nějaká neviditelná hmota. Profesor Richard Ellis je průkopníkem nové techniky pomocí jiných tvoří trojdimenzionální mapu vesmíru, včetně temné hmoty. Dynamická data přinesla první náznak toho, že ve vesmíru je spousta temné hmoty.
Temnou hmotu můžeme odhalit i pomocí skutečně pozoruhodného jevu, který předpověděl už Einstein. A nyní se v astronomii hojně využívá. Nazýváme jej gravitační čočka. Temná hmota ohýbá světlo, které jí prochází podobně jako zakřivené sklo. Takže světelné paprsky ohýbá jakási hmota.
A tak můžeme usuzovat, že se tam, kde k tomuto ohybu paprsků dochází, nachází množství temné hmoty. Nemusíme jí vidět přímo. Nijak nezáří, nevydává světlo, ale její přítomnost můžeme usuzovat z účinků, které má na světelné paprsky, které jí prochází.
U její existenci tedy víme. Dokonce můžeme vytvořit její mapy, i když ji přímo nevidíme. Takže další výhoda gravitačních čoček je ta, že fungují jako lupa. Když se skrze ně díváte, věci jsou větší a jasnější než bez něj. Je to cosi jako přirozený kosmický teleskop.
Temná hmota hraje zásadní roli při zrodu a také při vývoji galaxií. Za jejich růst je však zodpovědná další temná síla. Galaxie se od nás tedy rychle vzdalují v závislosti na neustálém rozpínání vesmíru.
Pokud se tedy vesmír rozpíná, co ho k tomu pohání? Jedinou odpovědí vědců, kterou nám zatím mohou poskytnout, je zmíněná temná energie. Temná energie je ještě podivnější než temná hmota.
Díky temné energii se vesmír rozpíná čím dál rychleji a rychleji. Toto rozpínání, které se započalo hned při vzniku ve smíru, se během několika posledních miliard let zrychlilo, protože se zvýšila temná energie, která rozpínání způsobuje. Gravitační síla, která drží galaxie při sobě, se přirozeně časem zmenšuje, neboť se prostor mezi nimi zvětšuje.
I přes gravitační tah, namísto toho, aby se rozpínání vesmíru zpomalovalo, temná energie rozpínání vesmíru urychluje. A to se děje už po 4 nebo 5 miliard let. Možná, že za miliardu nebo bilion let se o osudu ve smíru, jeho vlivu, vlivu černých děr, temné hmoty a temné energie dozvíme víc. Když se hvězda dostane příliš blízko k černé díře v srdci cizí galaxie, vypukne chaos. Toto zjištění je jedním z mnoha, které nám poskytla kosmická observatoř GALAX.
Družice Galax je ultrafialový dalekohled, sledující vesmír na ultrafialových vlnových délkách. Tyto vlnové délky jsou velmi vhodné ke sledování mladých hvězd a hvězdných formatí v galaxiích až do poloviny doby existence vesmíru, což je asi tak miliarda let. Pomocí ultrafialového záření, ale také sledujeme zářivá vzplantí, ke kterým dochází, když hvězdu pozře černá díra. Hvězda se neudrží pohromadě, roztrhne se a její plyn je vzpomínán.
vtažen do černé díry. Určité množství plynu je obrovskou rychlostí vystřeleno ven, ale zlomek jeho množství je vtažen do černé díry a během tohoto procesu se zahřeje na velmi vysokou teplotu. Začne silně vyzařovat ultrafialové a rentgenové záření.
Díky Galaxu tedy mohou Sovigezary a další vědci sledovat dění 4 miliardy světelných let daleko. Galax i Hubble a Spitzerův teleskop už brzy získají dalšího spoluhráče, který jim se sledováním cizích galaxií bude pomáhat. Webův kosmický dalekohled, který má začít fungovat v roce 2013, bude zkoumat infračervené spektrum jako ještě žádný teleskop před ním. Vědci doufají, že budou díky webovu teleskopu schopni dohlédnout skrze prach a hvězdy, které jim překážejí ve výhledu na střed mléčné dráhy a získají tak kompletnější obraz nejen naší galaxie, ale i všech cizích galaxií. Webův teleskop se od Hubbleva liší ve dvou ohledech.
Zaprvé je mnohem účinnější, má větší zrcadlo. Zadruhé pracuje na o něco delších infračervených vlnových délkách. Hubblev a Webův teleskop spojují jejich schopnost dohlednout přes atmosferické turbulence, které brání astronomům získat dokonalé snímky 99% oblohy. Atmosféra země je turbulentní. Skresluje pohled na hvězdy.
Pokud by Země neměla žádnou atmosféru, viděli bychom hvězdy jako perfektní světelné body. Světlo ale prochází atmosférou a tam se zakřivuje a proto hvězdy vidíme jako rozmazané šmouhy. Dá se to vyřešit dvěma způsoby.
Jedním z nich je letět do vesmíru. Druhým je umístit na Zemi teleskop, který dokáže účinky turbulence odstranit. Této technologií se říká adaptivní optika.
Adaptivní optika stanovuje obraz galaxie pomocí zkoumání odrazu jejího světla od dalšího osvětleného objektu, jakým je například blízká jasná hvězda. Chcete-li využít adaptivní optiky, budete potřebovat velmi... A to je velmi jasnou hvězdu, protože budete provádět měření atmosféry stokrát i tisíckrát za vteřinu.
Většina hvězd na tato měření není dost jasná. Adaptivní optika využívá lejzrových paprsků, díky kterým se dají pořídit požadované snímky, například zde. v Keckově observatoři na Havai.
Můžete ho namířit na oblohu kterýmkoliv směrem a místo toho, abyste viděli třeba jen jedno procento oblohy, vidíte ji téměř celou a to velmi, velmi ostře s velmi vysokým rozlišením. Tímto způsobem získáte snímky ze Země desetkrát nebo dvacetkrát ostřejší, než by byly bez adaptivní optiky. Pomocí tohoto šikovného nástroje se můžeme zase o kousek přiblížit fantastickým cizím galaxiím.
Vesmír je samozřejmě domovem spousty mnohem větších objektů, než je naše malá planeta Země, než je naše sluneční soustava, než je naše galaxie. Když si představíte, že naše mléčná dráha je jen jednou ze stovek miliard galaxií v pozorovatelném vesmíru, pak skutečně pocítíte, že jste součástí něčeho mnohem většího, než je naše planeta Země. Ať se vám to líbí nebo ne, toto je naše místo ve vesmíru.
Skvrnka vedle skvrnky a vedle další skvrnky. A mezi nimi jedna drobná modro-zelená oáza života, plující nekonečným oceánem cizích galaxií. Vyrobil history v roce 2009.